Vedu 4 zařízení – jedno je dětské centrum, což je vlastně zařízení, které je pro tu nejmladší klientelu. Je to pro děti od nula do osmnácti let a je to zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. S tím souvisí sociální rehabilitace, což je pobytová služba pro maminky s dětmi. Další zařízení je domov pro osoby se zdravotním postižením, pro klienty s mentálním postižením a poslední zařízení je domov se zvláštním režimem. Ten máme rozdělený na dvě cílové skupiny – lidi s různými typy demencí, druhá část jsou osoby v krizi, osoby, které nejsou schopny žít normálním způsobem. Jsou to například lidé bez domova, lidé, kteří jsou třeba bývalí nebo aktuální uživatelé návykových látek.
ROVNÉ PŘÍLEŽITOSTI
Já se snažím, abych zaměstnával rovnocenně jak muže, tak ženy. Je pravda to, že do sociálních služeb dnes přichází z větší části právě ženské pohlaví, nicméně sem tam už se objeví i nějaký mužský, který vždycky nějakým způsobem kolektiv posílí. Samozřejmě ideální by bylo, kdyby to bylo půl na půl i s ohledem na klienty, protože samozřejmě máme klienty jak muže, tak ženy. Ti, kteří v sociálních službách pracují, jsou tak nějak na finanční hodnocení nastavení a přijímají ho. U mladší generace, která samozřejmě má úplně jiné nároky a chce si život užít, chce rodinu a potřebuje ji uživit, tak tam samozřejmě vždycky hraje roli právě finanční ohodnocení, a ne vždy je úplně příznivé.
FLEXIBILITA PRÁCE
Zaměstnanců máme poměrně dost a troufám si tvrdit, že kolektiv už je tady tak vyladěný, že je k sobě hodně tolerantní. To souvisí i s úvazky. My jsme pracovní dobu nastavili podle toho, jak zaměstnanci potřebují a chtějí. Domluvili jsme se na tom, že budou dělat dvanáctihodinové směny – krátké, dlouhé týdny. To znamená pondělí, úterý, pátek, sobota, neděle, další týden pak středa, čtvrtek. Je možné to, že maminky, které mají malé děti a vodí je do školky nebo do školy, mohou mít odstupňovaný nástup. Například že nepřijdou na půl sedmou, ale přijdou třeba na sedmou, přijdou od půl osmé. Máme tady kolegyně, které dělají třeba na třičtvrtě úvazku, máme tady kolegyně, které dělají na půl úvazku.
Je fajn, když máte pro svoje zaměstnance benefity, že jim nabídnete třeba lepší finanční ohodnocení nad rámec mzdy, že jim poskytnete třeba týdenní pobyt někde v lázních, že můžou třeba pravidelně navštěvovat fitness centrum, plavecký bazén, masáže a podobně. Ale já mám zkušenost takovou, že pro ně největším benefitem je to, jak se zaměstnavatel k nim chová. Když bude spokojený zaměstnanec, tak vždycky bude spokojený klient.
BEZPEČNOST A OCHRANA ZDRAVÍ PŘI PRÁCI NAD RÁMEC ZAKONNÝCH POVINNOSTÍ
Začnu tím násilím na pracovišti. Pokud se nějaká konfliktní situace objeví, tak samozřejmě my se snažíme to vždycky řešit prvotně v rámci našeho zařízení, v rámci našich zaměstnanců, tak, že si sedneme a nějak se tu situaci snažíme rozebrat. Pokud je to komplikovanější situace, nebo situace, která se opakuje častěji, a zaměstnanec s tím neumí úplně pracovat, tak se snažíme v rámci supervizí jednotlivé případy řešit, aby nám nezávislý odborník dokázal objektivně ukázat, co třeba děláme špatně, anebo co děláme dobře a jak bychom mohli postupovat. Bývá to často i třeba rodina vs klient, kdy my vnímáme to, že příbuzný se ne úplně adekvátně chová k tomu svému příbuznému. Někdy to kolegyně trápí, takže pak se to řeší v rámci supervizí, případně v rámci školení. Ale školení jsou spíše teoretické věci, pro kolegyně ne úplně dobře uchopitelné, než když si to vyjasní s člověkem, který s tím má zkušenost.
SPECIFIKA PRÁCE V SOCIÁLNÍCH SLUŽBÁCH
Hodně se pletou sociální služby a zdravotnictví. Pobytové služby mají v podstatě nahradit důstojné bydlení nebo ubytování seniorům nebo obecně lidem se zdravotním postižením, ale měly by jim nahradit domov s tím, že by měla být zachována všechna pravidla intimity, úcty, soukromí. Prostě tak, jak jsme běžně zvyklí doma. Přestože tady poskytujeme zdravotní služby, jsou nějakým způsobem limitovány. Jedná se spíš o ošetřovatelskou péči. Často v sociálních službách vidíme, že zaměstnanci, když jsou zdravotní pracovníci, sklouzávají k tomu, že klient není klient, ale pacient. V podstatě je třeba na péči koukat tak, jak já bych chtěl, aby mně někdo poskytoval sociální službu. A tak bych ji měl poskytovat klientovi.